Psychiatrická nemocnice Bohnice

Následující nežádoucí účinky a dlouhodobé účinky neuroleptik jsou popsány: Riziko náhlé srdeční smrti se zdvojnásobuje bez ohledu na diagnózu schizofrenie. Atypická a typická neuroleptika mají v podstatě stejné účinky. Mohou inhibovat mimovolní pohyby (extrapyramidové motorické pohyby) a také vyvolávat mimovolní nutkání k pohybu (neklid, kompulzivní pohyby, Parkinsonova choroba atd.). Tato inhibice ovlivňuje také myšlení a řeč. Mohou se objevit metabolické poruchy, jako je cukrovka, život ohrožující hyperglykémie, poruchy jater, extrémní přibývání na váze a zvýšená produkce prolaktinu, spolu s poruchami produkce pohlavních hormonů, což vede k poruchám růstu, zvětšení prsou (gynekomastie), menstruačním nepravidelnostem a neplodnosti. Častěji se mohou vyskytovat kardiovaskulární onemocnění a mrtvice. Inhibice produkce bílých krvinek s oslabením imunitního systému proti infekcím. ... Závislost, deprese, agitovanost, ztráta kontroly impulzů, sebevražedné myšlenky. Bez záruky.

Tuto léčebnu budu hodnotit čistě jako objekt, prostředí. Nikdy jsem zde nebyl jako pacient, ale jako účastník festivalu MEZI PLOTY hodněkrát. Krásné prostředí, několik zajímavých objektů, kilometry chodníků. Mimo festival, který byl bezvadný, zajisté i velký klid.

Škoda, že ten věčný útěkář ještě nedostal gumoléčbu takovou, aby nemohl chodit. To by pak už žádnému vašemu krotiteli (vycházkáři z Bohnic) neutekl.

Jen málokteré místo v Praze je opředené tolika předsudky – a přitom tak krásné, rozlehlé a lidské. Psychiatrická nemocnice Bohnice není jen zdravotnické zařízení, je to malý svět sám pro sebe. Park s cestičkami mezi historickými pavilony připomíná spíš rozlehlý klášterní areál než léčebnu. A právě v tom je její síla: Bohnice jsou prostorem, kde se léčí tělo i duše, a kde se člověk znovu potkává sám se sebou. Nemocnice vznikla v roce 1903 jako největší svého druhu v Rakousku-Uhersku. Od počátku byla projektována s důrazem na moderní léčbu i důstojnost pacientů, tehdy to bylo revoluční. Architekt Václav Roštlapil vytvořil areál podle zásad tzv. pavilonového systému, inspirovaného tehdejšími pokrokovými zařízeními ve Švýcarsku a Německu. Místo stísněných budov vznikl rozlehlý parkový komplex, kde se i dnes prochází pávi a kvete šeřík. Ano, Bohnice nesou jméno, které si česká společnost bohužel dlouho spojovala s ostudou a stigmatem. Ale stačí se tu na chvíli zastavit a zjistíte, že je to místo klidu, respektu a často i velkého hrdinství, protože léčit duši je snad ještě těžší než tělo. Za každým oknem je příběh, který si zaslouží slyšet, a ne zesměšňovat, jam se to v mnoha případech děje. Areál žije kulturou. Pravidelné festivaly jako Mezi ploty, bohatý komunitní život, otevřenost k veřejnosti, to vše z Bohnic činí most mezi světem „venku“ a světem „uvnitř“. A to je možná to nejvíce důležité: bourat zdi, které vznikly v našich hlavách. Tak jim držím palce.